NSS potvrdil nesení důkazního břemene ze strany správce daně

Daňový subjekt se zabýval kompletací a konfigurací pevných disků (HDD) pro spojenou osobu. Daňový subjekt v transakci nenabýval vlastnické právo k daným diskům a za svoji práci měl stanovenu odměnu v podobě nákladů a přirážky. V posuzovaném období však vlastnické právo u části produkce HDD přešlo na daňový subjekt, přičemž nadále byla aplikována stejná výše přirážky k nákladům bez ohledu na rozdíl ve vlastnictví.

Daňový subjekt nadále nakládal se všemi HDD stejným způsobem, bez ohledu na to, zda je vlastnil, nebo ne. Vlastnictví HDD však podle správce daně stojí daňový subjekt výrazně více finančních prostředků, kdy jsou finance vázány bez možnosti dalšího využití. Aplikovaná přirážka podle správce daně tento fakt neodrážela.

Správce daně dovodil, že v daném případě měl daňový subjekt „umrtveny“ peníze v těchto zásobách, a doměřil daň z chybějících výnosů, a to tak, že použil referenční sazbu úroků USD LIBOR na tyto „umrtvené“ peníze v zásobách. Pro úplnost doplňujeme, že USD LIBOR je sazba, která určuje referenční úrokovou míru pro krátkodobé mezinárodní mezibankovní půjčky.

Správce daně argumentoval, že pokud by daňový subjekt využil dotčené finanční prostředky volně v tržním prostředí, byly by tyto prostředky zhodnocovány o úrok. Správce daně použití výše uvedené referenční sazby obhajoval pouze tak, že je vedena v amerických dolarech, v nichž daňový subjekt nakupoval a prodával HDD. 

Krajský soud, který postup správce daně prověřoval, argumentoval, že daňový subjekt ani spojená osoba nejsou bankovními institucemi, což činí použití sazby v daném případě problematickým. Tento závěr potvrdil i NSS. 

NSS aproboval závěr správce daně, že část transakce nákupu HDD do vlastnictví měla být podrobena aplikaci § 23 odst. 7 ZDP. NSS také souhlasil s tezí aplikace obvyklého úroku na peníze „umrtvené“ v zásobách, ale s tím, že správce daně nijak neprokázal a nedoložil důvody použití úrokové sazby USD LIBOR. NSS také vytkl absenci provedení srovnání s jinými nezávislými transakcemi. Nicméně dospěl k závěru, že správce daně neunesl tíhu důkazního břemene, když podle soudu rezignoval na dostatečné odůvodnění svého rozhodnutí, neboť z rozhodnutí není zřejmá žádná snaha o náležité zjištění referenční ceny.

Správce daně podle NSS musí při stanovení referenční ceny vycházet z objektivních, spravedlivých a přezkoumatelných kritérií opřených o ekonomicky racionální úvahu.

Správce daně tak v oblasti převodních cen tíží důkazní břemeno. V případech, kdy důkazní břemeno unese, je ovšem míč opět na straně daňového subjektu, který musí prokázat soulad s principem tržního odstupu, případně odůvodnit odchylku. Proto doporučujeme neotálet s kontrolou souladu cen s principem tržního odstupu a vnitroskupinové transakce správně nastavit či prověřit ještě předtím, než testování provede správce daně.

Pokud si nevíte s vnitroskupinovými transakcemi rady, neváhejte se obrátit na náš tým transfer pricing specialistů.