Jiný kraj, jiný plat?

Základem soudního sporu byl požadavek zaměstnance, aby mu jeho zaměstnavatel doplatil dlužnou mzdu. Zaměstnanec argumentoval tím, že jeho kolegové s týmž sjednaným druhem práce, kteří ovšem pracují v jiném regionu České republiky, mají u téhož zaměstnavatele vyšší mzdu. Takový zaměstnavatelův postup je podle zaměstnance v rozporu s § 110 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého „za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty příslušní všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda“. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí „práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce“ (§ 110 odst. 2 zákoníku práce). 

Pracovní podmínky se posuzují „podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí“ (§ 110 odst. 4 zákoníku práce). Zaměstnavatel oprávněnost svého postupu odůvodňoval tím, že životní náklady zaměstnanců v různých regionech nejsou stejné, a je tedy spravedlivé, pokud mzda takových zaměstnanců bude k rozdílné výši těchto nákladů přihlížet.

Soudy poté, co dokazováním dospěly k závěru, že obsah práce žalobce je v zásadě stejný jako obsah práce jeho kolegů v jiných regionech, rozhodly, že zaměstnavatelův postup odporuje zákonu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. července 2020, spisová značka 21 Cdo 3955/2018, zdůraznil, že „z hlediska zásady rovného odměňování podle ustanovení § 110 zákoníku práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné [...] sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci“.

Zaměstnavatel se poté ještě obrátil na Ústavní soud. Ovšem rovněž Ústavní soud se postavil na stranu zaměstnance. V nálezu ze dne 31. srpna 2021, spisová značka I. ÚS 2820/20, uvedl, že „reflektovat fungování trhu práce a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony (a rozdíly v reálné výši mezd) je v prvé řadě úkolem zákonodárce, a nikoliv úkolem obecných soudů či Ústavního soudu“. Pokud by měl zákonodárce za to, aby v právní úpravě „byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce [...] nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal“.

Současná právní úprava nedává zaměstnavateli možnost, aby zaměstnancům, kteří u něho budou konat stejnou práci, ovšem budou činní v různých regionech České republiky, přiznal rozdílnou mzdu s odůvodněním, že životní náklady v regionech se liší, respektive že situace na trhu práce si takové rozdílné zacházení vyžaduje.