Nejvyšší správní soud určil další hranici pro správce daně

Společnost Eli Lilly ČR jako distributor léčiv nakupovala léčiva od společnosti Eli Lilly Export S.A. se sídlem ve Švýcarsku a dále je dodávala nemocnicím a velkoobchodním distributorům v České republice. Současně přijímala od společnosti Eli Lilly Export S.A. úplaty za marketing, který vykazovala jako poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko, a k němuž proto neúčtovala DPH. 

Správce daně však dospěl k závěru, že marketingové služby jsou nedílnou součástí hlavního plnění poskytovaného společností Eli Lilly ČR, tedy distribuce (prodej) léčiv v České republice, a proto měly být úplaty za tyto služby rovněž zahrnuty do základu daně podle zákona o DPH. Správce daně tak společnosti Eli Lilly ČR za poskytování marketingových služeb doměřil DPH a současně jí byla sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně. 

Společnosti Eli Lilly ČR však s uvedeným závěrem správce daně nesouhlasila, načež celá věc skončila až před Nejvyšším správním soudem. Jádrem sporu se tak předně stala otázka, kdo byl skutečným příjemcem marketingových služeb poskytovaných společností Eli Lilly ČR. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že příjemcem marketingových služeb byla švýcarská společnost Eli Lilly Export S.A., a to z důvodu, že tato společnost poskytnutí předmětných služeb zadala (objednala) a měla z nich rovněž prospěch, respektive měla zájem na koncovém prodeji léčiv, které sama prodávala společnosti Eli Lilly ČR. Skutečnost, že Eli Lilly Export S.A. má místo podnikání v zahraničí nijak nebrání tomu, aby exportovala zboží do tuzemska, a je tudíž zcela v rámci její podnikatelské činnosti, pokud si sjedná podporu prodeje svého zboží u společnosti Eli Lilly ČR.

Druhou, klíčovou, otázkou pro vyřešení této věci bylo, zda distribuce léčiv a marketingové služby poskytované společností Eli Lilly ČR tvoří jednotné plnění, nebo rozdílná plnění pro účely DPH. Nejvyšší správní soud při tom vyšel z toho, že každé plnění bylo poskytováno jiné osobě, tedy marketingové služby společnosti Eli Lilly Export S.A. a distribuce léků bezprostředním zákazníkům společnosti Eli Lilly ČR, tj. odběratelům léčiv. Zde Nejvyšší správní soud poukázal na bohatou judikaturu Soudního dvora Evropské Unie, dle které základ daně nesmí přesáhnout celkové protiplnění od konečného zákazníka, a rovněž, jak onu jednotnost plnění vnímá „průměrný zákazník“. 

Vztáhnou-li se tyto závěry i na společnost Eli Lilly ČR a vezme-li se v úvahu regulovaná cena léčiv na českém trhu, je zřejmé, že do takto určeného základu daně nemohou vstupovat úhrady za marketingové služby, neboť základ daně by přesáhl částku protiplnění, kterou společnost Eli Lilly ČR inkasuje od zákazníka (odběratele léčiv). Navíc onen „průměrný zákazník“ nemusí vůbec vědět o předmětných marketingových aktivitách, ani o úhradách za tyto služby ze strany společnosti Eli Lilly Export S.A. Druhou otázku proto Nejvyšší správní soud uzavřel tak, že distribuce léčiv a poskytování marketingových služeb společností Eli Lilly ČR představuje rozdílná plnění a nikoliv plnění jednotné. Do základu DPH tak mohla vstoupit pouze distribuce léčiv. 

Přestože je uvedený rozsudek do jisté míry přelomový a pro farmaceutické společnosti nepochybně představuje zásadní milník v daňových řízeních, nadále platí, že kritérium „základ daně nesmí přesáhnout celkové protiplnění obdržené od konečného zákazník“ nelze uplatňovat absolutně. Nyní popisovaná věc se odehrávala na regulovaném trhu s léčivy, kde jsou zákonem mimo jiné stanoveny maximální výše cen léčiv. Výše uvedené kritérium proto nelze bez dalšího použít na jakékoliv transakce ve skupině, které narovnávají ziskovost českých společností.