NSS: Příjem z prodeje podílu v české nemovitostní společnosti podléhá zdanění v České republice

Jakub Šotník, Rödl & Partner Praha  

Nejvyšší správní soud se v nedávném rozsudku zabýval otázkou, zda může Česká republika zdanit příjem kyperské společnosti CERTONIA TRADING LIMITED z prodeje podílu ve společnosti PROSEK Development, a. s., jejíž majetek tvořily převážně nemovitosti na českém území. Podle společnosti český zákon o daních z příjmů takovou povinnost výslovně neobsahuje a samotná mezinárodní smlouva s Kyprem ji nemůže založit. Nejvyšší správní soud však zdůraznil, že to, zda určitý příjem podléhá zdanění v Česku, určuje vnitrostátní zákon. Mezinárodní smlouva může jeho uplatnění omezit, nikoliv však vytvořit novou povinnost. V tomto případě smlouva s Kyprem naopak potvrzuje, že zisky z převodu podílů v takzvaných nemovitostních společnostech lze zdanit v tom státě, kde se nachází nemovitosti. Protože majetek PROSEK Development byl z 94 procent tvořen nemovitostmi v Česku, soud uzavřel, že § 22 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmů poskytuje dostatečný základ pro zdanění a že daň byla stanovena oprávněně.

Druhou námitkou společnosti bylo tvrzení, že měla legitimní očekávání, že obdobné příjmy v České republice zdaněny nebudou. Nejvyšší správní soud připustil, že legitimní očekávání může vzniknout i z určité správní praxe, dokonce i tehdy, pokud tato praxe není v souladu se zákonem. Aby však byla chráněna důvěra adresátů, musí jít o praxi ustálenou, jednotnou a dlouhodobou, která se projeví konkrétním jednáním správního orgánu. Rozsudek zdůrazňuje čtyři základní podmínky: existence podkladu pro oprávněnou důvěru (například správního aktu nebo oficiální informace), vědomí existence tohoto podkladu ze strany adresáta, skutečné využití oprávněné důvěry při jeho jednání a konečně přímou souvislost mezi touto důvěrou a jednáním adresáta. Bez splnění těchto podmínek nelze o ochraně legitimního očekávání hovořit. CERTONIA však nic takového neprokázala. Neodkázala na ustálenou, jednotnou a dlouhodobou praxi finančních orgánů, na niž by se mohla spoléhat, a neprokázala ani, že by na základě takové praxe činila svá rozhodnutí.

Rozsudek tak potvrdil postup finanční správy a zamítl kasační stížnost. Jeho význam spočívá v potvrzení, že příjmy nerezidentů z převodu podílů ve společnostech se sídlem v České republice mohou podléhat českému zdanění, pokud hodnota těchto společností plyne převážně z nemovitostí nacházejících se na území České republiky. Rozhodnutí současně upřesňuje, jaké podmínky musí být splněny pro vznik legitimního očekávání a jak úzce je tento institut vázán na prokazatelnou správní praxi.
​