Když napravujete švarcsystém, ještě tím nemusíte napravit minulost

​​​Může to znít paradoxně, ale někdy není největším rizikem samotný švarcsystém. Největším rizikem bývá okamžik, kdy se firma rozhodne situaci napravit.

V poradenské praxi se s tím setkáváme poměrně často. Majitel firmy si uvědomí, že některé vztahy s OSVČ už mohou být za hranou. Někteří kontraktoři pracují prakticky výhradně pro něj, mají firemní e-mail, vystupují jménem společnosti a jsou součástí běžného fungování firmy. Rozhodne se proto vše narovnat a nabídne jim pracovní smlouvu. Má pocit, že tím problém uzavřel.

Jenže právě v této chvíli může začít řešení minulosti.

Jeden z případů, který se dostal až k Nejvyššímu správnímu soudu, probíhal velmi podobně. Společnost dlouhodobě spolupracovala se dvěma OSVČ. Jeden z nich pro ni vykonával činnost více než dvacet let a převážná část jeho příjmů pocházela právě od této společnosti. Firma se následně rozhodla oba převést do pracovního poměru.

Krátce nato následovala kontrola inspekce práce, která se nezaměřila na budoucnost, ale na to, jak spolupráce fungovala v předchozích letech.

Jak se o tom úřady dozvěděly? To dnes nelze s jistotou říci. V praxi však existuje několik cest, které mohou vést ke stejnému výsledku. Výrazný pokles nákladů na služby OSVČ spojený s obdobným nárůstem mzdových nákladů může představovat jeden z podnětů, který analytické nástroje veřejné správy při vyhodnocování rizik zachytí. A s rostoucí spoluprací mezi finanční správou, inspekcí práce, Českou správou sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami může taková informace snadněji vést k dalším kontrolám.

Jakmile kontrola začne, neřeší se pouze současný stav. Úřady zajímá především to, jak spolupráce fungovala v minulosti. Pokud na takovou situaci firma není připravena, může být její procesní pozice výrazně složitější.

V uvedeném případě kontrola nezačala složitou právní analýzou smluv. Kontroloři se jednoduše ptali, jak spolupráce fungovala v každodenním provozu. A neptali se pouze dotčených kontraktorů. Vyslechli také kmenové zaměstnance.

Jejich odpovědi byly spontánní, a právě proto velmi přesvědčivé. Popsali člověka, který ve firmě působil řadu let, vedl porady, seděl v kanceláři, používal firemní e-mail i vizitky, představoval nové kolegy a ostatní zaměstnanci za ním běžně chodili řešit pracovní záležitosti. Z jejich pohledu nešlo o externího dodavatele, ale o běžnou součást organizační struktury společnosti.

Právě tyto výpovědi se nakonec staly jedním z nejvýznamnějších důkazů.

Nejvyšší správní soud následně posuzoval, zda byly naplněny znaky závislé práce. Neposuzoval jedinou okolnost izolovaně, ale jejich souhrn. Významnou roli hrálo začlenění do organizační struktury společnosti, vztah nadřízenosti a podřízenosti, vystupování jménem společnosti prostřednictvím firemního e-mailu a vizitek, dlouhodobost spolupráce i ekonomická závislost spočívající v tom, že převážná část příjmů pocházela od jediného odběratele.

Samotné označení smlouvy ani vůle stran přitom nebyly rozhodující. Soud dlouhodobě vychází z toho, že rozhodující je skutečný obsah vztahu, nikoli jeho formální označení. Pokud faktický výkon práce naplňuje znaky závislé práce, nelze tento závěr změnit tím, že si strany zvolily jiný smluvní typ.

Tento případ ukazuje jednu důležitou věc. Samotná náprava budoucnosti automaticky neřeší minulost. To samozřejmě neznamená, že by společnosti měly problematické vztahy ponechat beze změny. Znamená to pouze, že náprava by měla být promyšlená. Než se rozhodnete převést kontraktory do pracovního poměru, vyplatí se nejprve objektivně zhodnotit, jak spolupráce skutečně fungovala. Ne jen podle smlouvy, ale podle reality. Kdo zadával práci? Jak probíhala organizace pracovní doby a dovolené? Jak osoba vystupovala vůči zákazníkům? Jak ji vnímali ostatní zaměstnanci? Jaké dokumenty, e-maily nebo interní postupy mohou být v případné kontrole použity jako důkaz?

Teprve na základě takového vyhodnocení lze rozhodnout o vhodném způsobu nápravy a současně připravit argumentaci pro případné otázky týkající se minulých období. Univerzální řešení neexistuje. Každý případ vyžaduje individuální posouzení.

Spolupráce s OSVČ ani smlouvy o dílo samozřejmě nejsou samy o sobě ničím nezákonným. Ve většině podnikatelských vztahů představují zcela legitimní způsob spolupráce. Riziko vzniká až tehdy, když skutečný výkon práce začne odpovídat znakům závislé práce.

Pokud se proto rozhodnete nastavení spolupráce změnit, nepřemýšlejte pouze o budoucnosti. Stejnou pozornost věnujte i minulosti. Právě ta totiž v případě kontroly rozhoduje o tom, zda půjde jen o administrativní změnu, nebo o spor s významnými daňovými a odvodovými dopady. A zkušenosti z praxe ukazují, že pokuta od inspekce práce bývá často jen začátkem. Skutečný finanční dopad zpravidla přichází až s doměřením daní, pojistného a souvisejících sankcí.​

​