Spor o daň z nemovitých věcí v Lovosicích nekončí: Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí

Připomeňme si, že v daném případě šlo o při týkající se způsobu stanovení místního koeficientu pro účely daně z nemovitých věcí mezi společností Lovochemie a radnicí v Lovosicích.

Krajský soud žalobě podané společností vyhověl a rozhodl, že opatření obecné povahy, kterým se stanoví místní koeficient daně z nemovitých věcí pro vymezené nemovité věci, vydané zastupitelstvem města Lovosice dne 19. června 2024 pod č. 051/4/2024, je nicotné.

Nejvyšší správní soud zaujal v rámci svého rozsudku č. j. 1 Afs 311/2024–41 ze dne 13. února 2025 jednoznačný názor, a to že předmětné opatření obecné povahy rozhodně není nicotné, ale může se jednat jen o nezákonné/nezákonně vydané opatření obecné povahy. Celý případ se vrací ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který nyní musí rozhodnout, zda je opatření nezákonné a zda lze případné pochybení napravit.

Nejvyšší správní soud uvedl, že ačkoliv „chybějící zákonné zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu bezesporu představuje vadu právního podkladu správního rozhodnutí“, tak „takováto vada právního podkladu nezpůsobuje nicotnost správních rozhodnutí vydaných na jeho základě“. Důležitá je totiž intenzita vady. V tomto případě byl právní podklad platný, avšak trpěl vadou vedoucí k neúčinnosti a neaplikovatelnosti. Za takové situace „nejsou správní rozhodnutí nicotná, neboť právní podklad vydaných správních rozhodnutí je „pouze“ vadný, nikoli neexistující, přičemž je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že tato vada právního podkladu není zjevná na první pohled“. Taková opatření mohou být pouze nezákonná, nikoli nicotná.

Současně také Nejvyšší správní soud pro úplnost uvedl, že v projednávaném případě nehodnotil, zda zastupitelstvo mělo či nemělo pravomoc napadené opatření obecné povahy vydat a zda je z tohoto důvodu zákonné či nikoliv. Takové hodnocení by bylo předčasné. 

Zůstává otevřenou otázkou, zda vydání opatření obecné povahy podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí již v roce 2024, tj. na základě platné, ale zatím neúčinné úpravy (na rozdíl od věci řešené v rozsudku NSS č. j. 4 As 17/2009-62, kde účinnost právního základu zanikla) bylo skutečně nezákonné, a zda případně tato nezákonnost mohla být zhojena. 

Rozhodnutí NSS tak bohužel zásadní zvrat v dané kauze nepřineslo a ta tak i nadále zůstává zcela otevřena. Výsledek tohoto sporu může vytvořit precedent pro další obdobná opatření obcí, což zvyšuje právní nejistotu nejen pro daňové poplatníky, ale i pro obecní zastupitele a jejich rozpočty.

Nezbývá však než vyčkat dalších kroků Krajského soudu v Ústí nad Labem. ​