NSS vyhodnotil daňovou uznatelnost licenčních poplatků pouze na základě formálních náležitostí. Ekonomické hledisko zcela ignoroval

Pro úplnost si na začátek velmi stručně shrňme, o co v celém případu jde. Daňový subjekt v roce 2014 uhradil spojené osobě cca 12 milionů korun za licenční poplatky. Správce daně následně při daňové kontrole požadoval prokázání  substance dané transakce, přičemž trval na tom, že se vynaložené náklady na licenční poplatky musí bezprostředně promítnout ve zdanitelných výnosech daňového subjektu v témže roce, ve kterém byly uhrazeny.

 

I když daňový subjekt dokládal podstatu dané transakce a ekonomickou racionalitu, stejně jako to, že část uhrazených licenčních poplatků kryla výdaje spojené osoby na vývoj prodaných výrobků, byly licenční poplatky správcem daně jako výsledek daňové kontroly vyloučeny z daňově účinných nákladů v celé výši. Správnost tohoto postupu správce daně následně v rámci odvolacího řízení prověřovalo Odvolací finanční ředitelství (OFŘ) a postup správce daně potvrdilo.

 

Kauza pokračovala žalobou u krajského soudu. Ten k daňové uznatelnosti licenčních poplatků v rámci svého rozsudku v dané věci uvedl, že výdaje vynaložené na výzkum a vývoj se mnohdy z významné části nepromítnou do příjmů téhož zdaňovacího období, čímž dal za pravdu daňovému subjektu a vrátil kauzu zpět OFŘ. Tento logický závěr však OFŘ napadlo a podalo kasační stížnost. Danou kauzu tedy hodnotil NSS. 

Dle rozsudku NSS se bohužel zdá, že danou kauzu rozhodl bez detailnějšího zkoumání a držel se pouze formálních náležitostí dané transakce. Jedno z mála hodnocení, které NSS ve svém rozsudku uvádí, je, že dle něho ze smluvní dokumentace nevyplývá, jaké konkrétní duševní vlastnictví bylo mezi spojenými osobami poskytováno. Dle NSS tak daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, když údajně neprokázal, jaké konkrétní duševní vlastnictví bylo za hrazené licenční poplatky poskytováno. 

Nechme nyní výjimečně stranou ekonomickou stránku dané kauzy a detaily týkající se vykonávaných funkcí a nesených rizik. Je totiž zřejmé, že jak správce daně, tak i NSS očekávají, že ke každé transakci uskutečněné mezi spojenými osobami bude existovat precizně připravená smluvní dokumentace, předávací protokoly a spousta dalších důkazních materiálů. Pokud takové podklady nejsou k dispozici, ke zkoumání ekonomického smyslu dané transakce a jejího souladu s principem tržního odstupu bohužel vůbec nemusí dojít.

 

V praxi velmi často vidíme, že úroveň smluvní a jiné dokumentace mezi spojenými osobami zdaleka nedosahuje takových kvalit a standardů jako u nezávislých subjektů. Důvody jsou zcela zřejmé. Prostě se očekává, že v rámci skupiny nebude o předmětu transakcí či jejich plnění sporu. Bohužel i tento rozsudek NSS a přístup správce daně v dané kauze ovšem znovu potvrdily velmi formalistický postup českých správních orgánů.

 

Zajímavé je také to, že NSS uvedl, že personální a majetkové propojení mezi určitými osobami může signalizovat zvýšenou míru nebezpečí a že obezřetnost správních orgánů je v takovým případech namístě. To jen potvrzuje stále zažité všeobecné vnímání převodních cen jako nástroje pro vyhýbání se daňové povinnosti.

Formální stránku realizovaných transakcí skutečně doporučujeme nepodceňovat. Naopak doporučujeme velmi pečlivou přípravu důkazních prostředků pro nově nastavované transakce a detailní revizi smluvní a jiné dokumentace u již probíhajících či proběhlých transakcí. Skutečnost, že je transakce realizována mezi spojenými osobami, bude ze strany správních orgánů dána spíše k tíži dotčených stran.