„Svačina“ jako zdanitelný příjem?

 

V posuzovaném případě česká společnost POLCARBO zaměstnávala v letech 2013 a 2014 polské horníky, kteří pracovali na zakázkách této společnosti pro společnost OKD. Ty jí podle smlouvy dodávala polská společnost POLCARBO Polsko vystupující jako polská agentura práce. Horníci pracovali výhradně na zakázkách české společnosti POLCARBO, za což jim tato společnost také platila mzdu. Společnost POLCARBO Polsko současně ale vyplácela horníkům takzvané świadczenia jako náhradu za náklady spojené s jejich vysláním k práci do zahraničí (do České republiky). 

Správce daně však považoval świadczenia za zdanitelný příjem horníků, ze kterého měla česká společnost POLCARBO odvést daň. Tento názor následně potvrdil Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud, podle kterých nebylo świadczenia náhradou za náklady spojené s vysláním k práci do zahraničí, jak ostatně tvrdila česká společnost POLCARBO, ale regulérní odměnou za práci vykonanou pro tuto společnost.

V posuzovaném případě bylo totiž zjištěno, že společnost POLCARBO Polsko nebyla oprávněná vykonávat agenturní činnost v České republice a rovněž, že česká společnost POLCARBO neměla v letech 2013 a 2014 hlášeny žádné pracovníky vyslané ze zahraničí. Podle Nejvyššího správního soudu se tak jednalo o pracovníky, jejichž faktickým zaměstnavatelem byla právě česká společnost POLCARBO. 

Tento závěr dále umocnila skutečnost, že výše świadczenia přímo závisela na počtu odpracovaných směn a pracovním zařazení u české společnosti POLCARBO. Termín výplaty świadczenia také odpovídal termínu výplaty mzdy, přičemž mzda polských horníků vyplácená českou společností POLCARBO odpovídala zhruba polovině průměrné mzdy na obdobném pracovním místě. Tomuto průměru se potom mzda přiblížila až po připočtení świadczenia vyplácené společností POLCARBO Polsko.

Také bylo prokázáno, že česká společnost POLCARBO měla výplatu świadczenia plně pod kontrolou, neboť byla personálně propojena se společností POLCARBO Polsko; swiadczenia bylo sice horníkům vypláceno z českého účtu společnosti POLCARBO Polsko, avšak v českých korunách a z finančních obnosů hrazených na tento účet výlučně českou společností POLCARBO, a to navíc na pokyn osob, které tvořily statutární orgán české společnosti POLCARBO.

Dle správce daně tak měla świadczenia ve skutečnosti plnit funkci odměny za vykonanou práci, neboť výplata świadczenia byla přičitatelná české společnosti, a nikoliv polské společnosti. Nejvyšší správní soud se pak s uvedeným závěrem ztotožnil a konstatoval, že świadczenia je odměnou za práci vykonávanou na území České republiky, a tudíž vzniklo v České republice také právo na zdanění. 

Na uvedeném závěru přitom ani nic nezměnilo tvrzení české společnosti POLCARBO, že świadczenia podléhá polským právním předpisům, tedy že bonusy kryjící cestovní náklady jsou v Polsku osvobozeny od daně a jiné bonusy daní jejich příjemce, a proto świadczenia není součástí odměny za práci, která by podléhala zdanění v České republice. 

Nejvyšší správní soud se však s tímto tvrzením neztotožnil a posvětil doměření české společnosti POLCARBO daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za období roku 2013 a 2014, neboť považoval świadczenia za zdanitelný příjem horníků, ze kterého měla být podle mezinárodní smlouvy odvedena daň v České republice.