Jak (ne)prokázat náklady vynaložené na přijetí služeb od mateřské společnosti?

Před Nejvyšší správní soud se nedávno dostal případ české společnosti s ručením omezeným, která poskytovala svým zákazníkům služby spočívající v opracování plastových dílů na motorová vozidla (zejména broušení, renovaci a restauraci dílů). Tato společnost (daňový subjekt) však neměla na provedení této služby dostatek vlastních pracovníků, a proto uzavřela se svou mateřskou společností sídlící v zahraničí dohodu o technické pomoci. Na základě této dohody mateřská společnost vyslala několik jejích pracovníků do České republiky, kde se tyto osoby podílely na plnění zakázek pro zákazníky daňového subjektu. V projednávané věci pak šlo o otázku daňové uznatelnosti nákladů vynaložených na přijetí služeb technické pomoci, respektive o prokázání rozsahu a obsahu takto vynaložených nákladů.

Daňový subjekt prokazoval daňovou uznatelnost vynaložených nákladů především smlouvou o technické podpoře uzavřenou s mateřskou společností, vystavenými fakturami, e-mailovou komunikací, soupisem vyslaných pracovníků a dále také kopiemi letenek a cestovních dokladů pracovníků vyslaných mateřskou společností. Daňový subjekt za účelem prokázání daňové uznatelnosti vynaložených nákladů rovněž připomněl, že on ani jiná společnost v České republice nedisponuje techniky s potřebnými technologickými znalostmi k provedení předmětné služby. 

Podle Nejvyššího správního soudu však nebyly uvedené důkazy způsobilé vyvrátit pochybnosti ohledně vynaložení předmětných nákladů. Tvrzení o poskytnuté technické podpoře a jejím rozsahu a obsahu totiž nevyplývalo ani z dohody o technické pomoci, ani z prostého soupisu techniků. Dostatečným důkazem zřejmě nebylo ani to, že daňový subjekt nedisponoval techniky, kteří by měli dostatečné znalosti pro realizaci zakázky pro odběratele daňového subjektu, když Nejvyšší správní soud  uvedl, že to samo o sobě není schopno prokázat přijetí deklarovaných služeb. Navíc předložené kopie pasů či údaje o letenkách těchto osob bez dalšího nesvědčí o provedení technické podpory tak, jak ji daňový subjekt tvrdil. Takové důkazy dle slov Nejvyššího správního soudu toliko dokládají, že se dané osoby nacházely v České republice, ale už nikoliv, že předmětné náklady byly vynaloženy v deklarovaném obsahu a rozsahu.

S ohledem na to, že výše uvedené důkazy zjevně nejsou způsobilé prokázat daňovou uznatelnost deklarovaných nákladů, vyvstává otázka, jaké důkazy jsou tedy způsobilé? Z argumentace obsažené ve vyhotovení příslušného rozsudku je patrno, že Nejvyšší správní soud dospěl k výše uvedeným závěrům nikoliv proto, že by předloženou smlouvu, faktury či soupis pracovníků považoval za nezpůsobilý důkaz, ale z důvodu, že předložené důkazy bylo ve svém obsahu velmi obecné a nebyl z nich patrný podrobnější popis prováděné služby či fakturovaných položek. Absence podrobných informací v předložených důkazech se tak daňovému subjektu stala osudná.

Za účelem unesení důkazního břemene je proto vhodné disponovat řádně a podrobně vedenou evidencí. Ta může spočívat například v podrobném vymezení předmětu smlouvy (uvedení konkrétních činností) včetně podrobného určení způsobu stanovení ceny za poskytnuté služby. Posílení důkazní pozice může také zajistit podrobná evidence poskytovaných služeb, zejména pak docházka pracovníků a přehled provedených úkonů, která může následně tvořit přílohu jednotlivých faktur. To vše totiž může významně omezit riziko doměření daně včetně případných sankcí. Ostatně sám Nejvyšší správní soud konstatoval, že je v zájmu daňového subjektu si své obchodní praktiky uspořádat takovým způsobem, aby pro potřeby daňového řízení disponoval správnými, úplnými, průkaznými a srozumitelnými prostředky, kterými bude moci svá daňová tvrzení prokázat. Jinými slovy nám tak Nejvyšší správní soud připomíná, že štěstí přeje připraveným.