Konec bodů při odškodňování pracovních úrazů?

Thomas Britz

Rödl & Partner Praha  

Zákoník práce je zásadně považován za právní předpis, který obsahuje komplexní úpravu náhrady majetkové i nemajetkové újmy vzniklé při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nevyjímaje odškodnění zaměstnance při pracovním úrazu či nemoci z povolání. Občanský zákoník se tak v případě náhrady újmy při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nepoužije a újma v občanskoprávním vztahu podléhá odlišným právním normám. Různá úprava včetně způsobu stanovení výše náhrady nemajetkové újmy však dodnes vytváří nerovnost mezi osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci.  

Do konce roku 2013 byla účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (odškodňovací vyhláška), která upravovala výši náhrady nemajetkové újmy, aniž by rozlišovala, zda k úrazu či nemoci došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů. 

Účinností nového občanského zákoníku však došlo ke zrušení této vyhlášky a způsob výpočt  odškodnění se v pracovním právu rozešel s úpravou v právu občanském. Občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu v reakci na zrušení vyhlášky přijalo Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, kterou vytvořil Nejvyšší soud společně se Společností medicínského práva a se zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí. Ačkoli se nejedná o závazný právní předpis, Nejvyšší soud vyzývá soudce, aby postupovali podle této metodiky, neboť představuje komplexní a dostatečně podrobný podklad, který se snaží reflektovat veškeré faktory, které by při stanovení výše náhrady měly být posuzovány, a zároveň odráží aktuální ekonomickou situaci, neboť do výsledné výše promítá i hrubou měsíční nominální mzdu. 

Co se týče oblasti pracovního práva a tedy mimo jiné náhrady újmy při pracovních úrazech a nemocích z povolání, Metodiku Nejvyššího soudu Ministerstvo práce a sociálních věcí odmítlo. Místo toho vydala vláda pro odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nařízení č. 276/2015 Sb., kterým se koncepčně vrací ke zrušené odškodňovací vyhlášce. V nařízení se stanoví způsob výpočtu náhrady újmy bodovým způsobem. U jednotlivých poškození zdraví způsobených pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je stanoven počet bodů, který odráží závažnost újmy. Hodnota jednoho bodu představuje fixní částku 250 Kč. Jedná se o závazný právní předpis, přičemž výše náhrady újmy vypočtená podle nařízení je minimální výší, která má být poškozenému přiznána. 

V nálezu spisová značka II. ÚS 2925/20 z roku 2021 se Ústavní soud zabýval stížností podanou zaměstnancem, který se u obecných soudů domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění. Ačkoliv újma vznikla při plnění pracovních úkolů, uplatňoval zaměstnanec právo na její náhradu podle § 2958 občanského zákoníku. Výše odškodnění byla lékařským posudkem vypracovaným na základě Metodiky Nejvyššího soudu vyčíslena na částku přesahující 700 tisíc korun. Obecné soudy však dospěly k závěru, že se jedná o pracovní úraz a výši náhrady tedy nelze vypočítat způsobem stanoveným v Metodice Nejvyššího soudu, nýbrž je nutné aplikovat nařízení vlády a jeho bodový způsob vyčíslení. Tímto postupem přiznaly obecné soudy zaměstnanci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši pouze 175 tisíc korun. 

Výrazný nepoměr mezi výší náhrady újmy, který vznikl aplikací různých metod výpočtu, považuje Ústavní soud za protiústavní. V daném případě byl porušen princip rovnosti podle článku 1 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod. Neexistuje totiž žádný legitimní důvod, který by ospravedlňoval odlišné zacházení se zaměstnancem oproti osobám, kterým byla způsobena srovnatelná újma, avšak nikoli klasifikovaná jako pracovní úraz či nemoc z povolání. 

Na základě výše zmíněného nálezu Ústavního soudu jsou obecné soudy do budoucna povinny přiznat poškozenému zaměstnanci náhradu nemajetkové újmy alespoň na takové úrovni, které by se mu za daných okolností dostalo v občanskoprávním vztahu. Tento závěr představuje výrazně vyšší finanční zátěž pro zaměstnavatele. To by mohlo vést k tomu, že zaměstnavatelé budou vynakládat větší úsilí v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, aby zabránili vzniku pracovních úrazů a nemocí z povolání.