Případ Rohlík.cz: když kurýr není tak úplně podnikatel

Přesně tohle se stalo provozovateli služby Rohlík.cz. Nejvyšší správní soud potvrdil závěr o umožnění výkonu nelegální práce a pokutu v řádu milionů korun. Ústavní soud následně ústavní stížnost odmítl.

Důležitý ale není jen výsledek. Důležitější je argumentace soudu, protože právě tu budou kontrolní orgány používat v dalších podobných případech.

Začněme tím, jak celá věc vypadala z pohledu zákazníka.

Když si na Rohlíku objednáte nákup, přijede vám kurýr v autě s polepem Rohlík.cz. Ohlásí se jako kurýr Rohlíku. Když máte s dodávkou problém, nevoláte kurýrovi, ale na zákaznickou linku společnosti. Žádný zákazník neřeší, že kurýr je formálně samostatný podnikatel. Pro něj je to prostě člověk z Rohlíku.

A právě tady začíná argumentace inspekce práce, kterou následně potvrdil NSS.

Posuzovalo se několik konkrétních kurýrů spolupracujících se společností jako OSVČ. Smlouva tvrdila jednu věc, faktický stav ukazoval druhou.

Nejvyšší správní soud šel postupně přes klasické znaky závislé práce.

Prvním byla otázka, zda kurýři vystupovali jménem společnosti. Kurýři jezdili v polepených autech, zákazníci řešili reklamace se společností a při doručování vystupovali jako součást služby Rohlík.cz. Z pohledu zákazníka nešlo o samostatného podnikatele poskytujícího vlastní službu. Viděl člověka z Rohlíku.

Další otázkou bylo, jak byla práce organizována. Kurýrům byly přidělovány zakázky, museli dodržovat nastavené postupy a jejich činnost byla průběžně koordinována. Soud proto dovodil i výkon práce podle pokynů zaměstnavatele.

Posuzovala se také otázka osobního výkonu práce. To samo o sobě ještě nikoho nedělá zaměstnancem – osobně pracuje i většina podnikatelů. V tomto případě však kurýři zásilky osobně přebírali, osobně je rozváželi a osobně je předávali zákazníkům. Možnost využít náhradníka sice existovala ve smlouvách, podle soudu však v reálném fungování spolupráce nehrála významnější roli.

Soud se zabýval i soustavností spolupráce. Nešlo o jednorázovou výpomoc ani příležitostné zakázky. Kurýři pro společnost pracovali dlouhodobě a opakovaně.

Nakonec se soud zabýval vztahem nadřízenosti a podřízenosti. Vyšel přitom z organizačních pravidel, kontrolních mechanismů, smluvních sankcí i ekonomické reality spolupráce. Současně připomněl svou starší judikaturu, podle níž jsou osobní a hospodářská závislost pracovníka jakýmsi společným jmenovatelem všech znaků závislé práce. V souhrnu proto dospěl k závěru, že kurýři nevystupovali jako dva rovnocenní podnikatelé, ale jako osoby začleněné do organizační struktury společnosti.

Když soud všechny tyto okolnosti posoudil dohromady, dospěl k závěru, že šlo o závislou práci vykonávanou mimo pracovněprávní vztah.

A právě v tom je nejdůležitější vzkaz celého rozsudku.

NSS neřekl, že spolupráce s OSVČ je nelegální. Neřekl ani to, že každá platforma nebo distribuční model funguje nezákonně.

Řekl něco jiného. Nestačí dobře napsaná smlouva. Pokud skutečné fungování vztahu připomíná zaměstnání, bude soud zajímat především realita, nikoli název smlouvy.

A teď k tomu, co si z toho odnést. Pokud máte byznys postavený na kurýrech, řidičích, technicích nebo jiných lidech, kteří jezdí ve vašich barvách, představují se vaším jménem a jejich práci řeší vaše zákaznická linka, rozhodnutí Rohlík.cz se týká i vás.

Vyplatí se začít třemi jednoduchými otázkami.

Pokud vám odpovědi na tyto otázky nejsou úplně příjemné, možná je správný čas podívat se na nastavení spolupráce dříve, než to za vás udělá inspekce práce.

Protože jak ukazuje případ Rohlík.cz, mezi tím, co je napsáno ve smlouvě, a tím, co soud nakonec považuje za závislou práci, může být někdy poměrně velký rozdíl.​