Daňové kontroly převodních cen: správce daně ví víc, než si myslíte

​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​Převodní ceny patří mezi nejvyšší priority české Finanční správy. Kontroly přibývají, správci daně se specializují a datová analytika jim dává náskok ještě před zahájením kontroly. Vyplývá to ze zkušeností Martina Koldinského, partnera a soudního znalce v oblasti převodních cen, a daňové poradkyně a senior associate Veroniky Dudkové ze společnosti RÖDL, kteří na červnovém webináři shrnuli aktuální trendy z kontrol, jimiž provázejí své klienty.

​

Správce daně přichází připraven

Éra, kdy na kontrolu převodních cen dorazil úředník bez znalosti problematiky, končí. Finanční správa buduje specializované týmy. Správci daně navíc disponují analytickým softwarem a podle informací přednášejících pracují i s umělou inteligencí. Z takzvané TP přílohy k daňovému přiznání a dalších podání, mají poměrně detailní přehled o tom, jaké skupiny je subjekt součástí, jaké vnitroskupinové transakce probíhají, s kým a v jakých objemech.

Důsledek pro firmy je jednoznačný: kvalita důkazních prostředků musí být vyšší než dřív. Na druhé straně stolu sedí lidé, kteří problematice rozumí, a navíc mají spoustu informací a dat.

Relativně novým jevem je také to, že kontrolu nemusí vést místně příslušný finanční úřad. Běžně dnes kontroluje správce daně z druhého konce republiky. Díky elektronické komunikaci to většinou nevadí, komplikace však mohou nastávat u ústních jednání a výslechů svědků.

Ztráta jako magnet na kontrolu

Jedním z nejčastějších terčů daňových kontrol jsou ztrátové společnosti, které jsou členem skupiny a realizují transakce se spojenými osobami. Správce daně takovou firmu může a priori vnímat jako takzvanou limitovanou (rutinní) společnost s omezeným funkčním a rizikovým profilem. Podle obecné teorie převodních cen by taková společnost ztráty vykazovat neměla, měla by mít stabilní, byť nižší, ziskovost.

Ztráta, a to ať účetní či daňová, tedy zásadně zvyšuje riziko kontroly. Neznamená to ale automaticky doměrek. Klíčové je identifikovat a ideálně kvantifikovat konkrétní důvody ztráty a provázat je na funkční a rizikový profil: kdo vykonával související funkce, ten má nést i riziko. Pokud za ztrátou stojí rozhodnutí české společnosti, může ji oprávněně nést ona. Pokud rozhodoval někdo ze skupiny, měl by ztrátu kompenzovat.

Samotná analýza rizik a funkcí ovšem nestačí. Rozhodují konkrétní, hmatatelné důkazní prostředky, typicky e-mailová korespondence či komunikace s dodavateli a odběrateli. Univerzální checklist neexistuje. Důkazy je navíc nutné sbírat pro každé zdaňovací období zvlášť.

Benchmarking: souboj srovnávacích analýz

Jednou ze sporných oblastí bývá srovnávací analýza (benchmarking), nejčastěji zpracovaná z databází Amadeus/Orbis pomocí nástroje TP Catalyst. Důležitá informace: se stejnou databází pracuje i správce daně a analýzy si připravuje sám. V daňové kontrole se pak řeší, čí benchmark je správný, případně se oba kombinují.

Rozdíl mezi skutečnou ziskovostí a tržním rozpětím zjištěným právě na základě takové srovnávací analýzy sám o sobě neznamená prohru. Přes kvantifikaci důvodů ztráty může dojít k úpravě vykázaného výsledku hospodaření, který se teprve porovnává s výsledkem benchmarku. Pokud subjekt rozdíl mezi reálně dosaženou ziskovostí a ziskovostí plynoucí z benchmarku uspokojivě a ekonomicky racionálně neobhájí, správce daně případný rozdíl doměří.  Zde přednášející upozorňují na riziko dvojího efektu: pokud správce daně vyloučí náklady na vnitroskupinové služby jako tzv. daňově neuznatelné a zároveň doměří chybějící výnosy, je na místě otevřít diskusi o úpravě.

Sankce a prodloužené lhůty

Doměrek s sebou nese úrok z prodlení zhruba 14 až 15 % ročně z doměřené daně a penále 20 % z daně, u snížení daňové ztráty 1 %. Daňová ztráta navíc prodlužuje lhůtu pro kontrolu: místo standardních tří let může být otevřeno i deset let zpětně.

Novějším trendem je výzva k podání dodatečného daňového přiznání. Pokud kontrola jednoho roku skončí doměrkem a v dalších letech dle všeho fungoval stejný model, jako v kontrolovaném a doměřeném roce, správce daně místo otevírání dalších kontrol spíše vyzývá k dobrovolnému „dorovnání“ formou dodatečného daňového přiznání, a to za aplikace stejného přístupu jako v roce, který byl předmětem daňové kontroly. Pro subjekt to má zásadní výhodu: dodatečně přiznaná daň nepodléhá penále.

Padla i další varovná zkušenost: tolerance ztrát v náběhové fázi ze strany správce daně může být více problematická. Historicky správci daně nechávali první roky rozjezdu podnikání být. Nyní, opřeni o judikaturu Nejvyššího správního soudu, mohou otevírat daňové kontroly i na „počáteční“ roky.

Příkaz matky, vyslaní manažeři a jinak spojené osoby

Trendem posledních let je koncept „příkazu mateřské společnosti“. Pokud o byznysu české společnosti ve větší či menší míře fakticky rozhoduje skupina, typicky v automotive, kde se podmínky domlouvají na úrovni velkých hráčů, správce daně dovozuje, že česká společnost svou ztrátovou činností de facto poskytuje službu skupině a má za ni být kompenzována. Logika: kdo mě zbavil funkce, ale nechal mi riziko, má mi riziko kompenzovat.

S tím souvisí riziko vyslaných manažerů. Podle nedávného judikátu Nejvyššího správního soudu správce daně vnímá českou společnost, kterou řídí jednatelé či manažeři zaměstnaní u mateřské společnosti, skoro automaticky jako rutinní entitu řízenou zvenčí. Přednášející upozornili i na zdánlivou drobnost z praxe: jednatel působící současně v české i německé společnosti by měl důsledně rozlišovat, z jaké pozice se podepisuje. Jinak jeho e-maily v optice správce daně dokládají rozhodování z úrovně matky.

Pozor také na „jinak spojené osoby“ podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Koncept převodních cen správce daně aplikuje i na formálně nezávislé subjekty, pokud podle něj vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení ztráty. Nadto se  převodní ceny se netýkají jen přeshraničních transakcí a je třeba je řešiti čistě mezi českými entitami.

Štěstí přeje připraveným

Česká republika je podle přednášejících snad jediná země v Evropě, kde dokumentace převodních cen není povinná. O to víc se vyplatí ji mít. Dokumentace vymezí hřiště, na kterém se kontrola hraje, zrychlí celý proces a ve finále ho i zlevní. Nadto po oznámení kontroly má daňový subjekt na předložení dokumentace a smluv zpravidla pouhých 15 dnů. Tuto lhůtu lze často prodloužit. I tak času na předložení dokumentace převodních cen nebývá výrazně mnoho.

Druhé doporučení: neřídit se heslem „necháme si to na soud“ nebo „jen na později v rámci daňové kontroly“. Daňové řízení má dva stupně, kde lze dokládat a argumentovat, u soudu už nic nového nepřidáte. Nadto i v daňovém řízení je lepší s argumentací a důkazy přijít dříve, než později. Pak mohou totiž vypadat poměrně nevěrohodně.

A za třetí: nepouštět jednatele do úvodních jednání bez přípravy. Zdánlivě nevinné dotazy správce daně míří přesně tam, kam mají a odpovědi na ně z úvodu daňové kontroly mohou předznamenat neblahý konec takové daňové kontroly.

Závěrečné poselství je přesto optimistické. Každá situace je individuální, a kdo důvody své ztráty zanalyzuje, zdokumentuje a podloží důkazy, má reálnou šanci kontrolou projít bez doměrku.​