Co se děje kolem švarcsystému v roce 2026 a proč by vám to nemělo být jedno

Krátká odpověď zní ano.

Delší odpověď začíná tím, že se v posledních měsících změnilo něco zásadního, byť to v zákonech na první pohled neuvidíte. Změnil se přístup státu.

V tomto článku projdu sedm zajímavostí, které byste o současné situaci měli vědět. Některé jsou novinkou, některé jsou známé, ale dostaly nový význam.

Začněme tím, co se změnilo institucionálně. Během posledních měsíců vznikl koordinovaný systém boje proti nelegální práci, který propojuje orgány, které dosud často postupovaly odděleně. Ministerstvo financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra, Finanční správa, Celní správa, Finanční analytický úřad, Policie ČR, Státní úřad inspekce práce i Česká správa sociálního zabezpečení podepsaly memorandum o společném postupu proti nelegálním formám zaměstnávání. Z této spolupráce zároveň vzniká i projekt označovaný jako Kobra 26.

Kdo si pamatuje původní „Kobru“ ze světa daňových podvodů a zajišťovacích příkazů, ten dobře ví, co podobné propojení institucí v praxi znamená. Nejde o formální deklaraci. Jde o koordinovaný postup, sdílení informací, společné pracovní týmy a sjednocený přístup kontrolních orgánů.

Právě tady se situace mění nejvíc. Dříve často platilo, že pokud něco zjistil jeden úřad, ostatní o tom buď nevěděly, nebo postupovaly samostatně. Memorandum ale nově počítá se sdílením informací, analytických výstupů i využíváním výsledků kontrol jednotlivých orgánů. Součástí mají být také společné pracovní týmy a koordinovaný postup při kontrolní činnosti. V praxi to znamená, že zjištění jednoho orgánu teď bude spouštět kontroly z více stran současně. Pokud jeden orgán detekuje švarcsystém, ostatní jeho zjištění převezmou a zahájí vlastní řízení – od daňové kontroly přes kontrolu inspekce práce až po doměření pojistného ze strany ČSSZ. Dle ujištění Finanční správy byly technické problémy odstraněny a například ČSSZ už dělá desítky kontrol.

 

Významný je i samotný jazyk memoranda. To totiž nepracuje pouze s pojmem nelegální práce, ale výslovně mluví o koordinaci postupů při „odhalování a eliminaci nelegálních forem zaměstnávání a krácení pojistných plnění a daní“. Součástí mají být koordinované analytické, vyhledávací a kontrolní úkony i společné pracovní týmy jednotlivých institucí.

Ještě důležitější je ale další část memoranda, která ukazuje, jak široce stát dnes tuto problematiku vnímá. Text memoranda výslovně uvádí, že jednotlivé instituce mají spolupracovat tak, „aby bylo dosaženo cíle trestního řízení“ v případech, kdy kontrolní činnost odhalí skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti, zejména zkrácení daní a pojistného, nelegálního zaměstnávání cizinců, padělání listin a dokladů nebo legalizace výnosů z trestné činnosti.

To je důležitý posun i symbolicky. Švarcsystém už dnes není státem vnímán jen jako izolovaný pracovněprávní problém nebo „optimalizace“ pracovních vztahů. Z pohledu memoranda se stává součástí širšího boje proti šedé ekonomice, krácení veřejných odvodů a některým formám organizované ekonomické kriminality. A právě tomu dnes odpovídá i intenzita postupu jednotlivých kontrolních orgánů.

Stát navíc otevřeně deklaruje, že nelegální práce představuje významný fiskální problém. Ve veřejně prezentovaných materiálech zaznělo, že ztráty veřejných rozpočtů se pohybují v řádu vyšších desítek miliard korun ročně. To je částka, kterou si nikdo nemůže dovolit nechat ležet. A taková čísla přirozeně znamenají i rostoucí tlak na kontroly.

Druhá věc, kterou je potřeba vnímat, je aktuální rozhodovací praxe soudů. Ta dlouhodobě zdůrazňuje, že není rozhodující název smlouvy ani existence živnostenského oprávnění, ale to, jak vztah skutečně funguje. 

Důležitý přitom nebyl jen samotný výsledek, ale hlavně argumentace soudu. NSS opakovaně zdůraznil, že rozhodující je skutečný obsah vztahu, nikoliv název smlouvy nebo existence živnostenského oprávnění. Soud výslovně uvedl, že formální smluvní nastavení nemůže zakrýt faktický výkon závislé práce.

Velmi důležitý je i závěr k hospodářské závislosti. NSS odmítl argument, že nepravidelná fakturace automaticky znamená nezávislé podnikání. Podle soudu může hospodářská závislost existovat i tehdy, když kontraktor v některých měsících nefakturuje vůbec. Rozhodující je, zda jde o ekonomicky významný zdroj příjmů a zda je pracovník fakticky navázán na jednoho odběratele.

Podobné závěry se přitom objevují i v dalších případech. U kadeřnic, u IT specialistů pracujících dlouhodobě výhradně pro jednoho klienta nebo u kontraktorů fakticky začleněných do interních procesů firmy. Závislá práce se dnes neposuzuje podle profese ani podle názvu smlouvy, ale podle skutečného fungování vztahu v praxi.

Třetí zajímavost se týká firem, které se snaží situaci proaktivně napravit a začíná přemýšlet, zda některé vztahy s OSVČ nepřehodnotit. Jenže právě tady číhá past!

V jednom z řešených případů společnost sama převedla dlouhodobé kontraktory do pracovního poměru. Tím však zároveň poskytla kontrolním orgánům silný argument, že původní nastavení mohlo být problematické již v minulosti. Následovaly zpětné doměrky a sankce. Dobře míněný krok tak nakonec vedl k nepříznivým důsledkům.

Tento případ ukazuje důležitou věc – pokud máte pochybnosti o správnosti nastavení spolupráce, není vhodné provádět rozsáhlé změny bez předchozí analýzy. To samozřejmě neznamená, že by firmy neměly rizikové vztahy řešit. Znamená to ale, že změny musí být promyšlené, postupné a právně dobře připravené. Plošná a rychlá „překlopení“ všech OSVČ do zaměstnaneckého režimu mohou sama o sobě vyvolat pozornost kontrolních orgánů. Nejprve je potřeba vyhodnotit existující vztahy a teprve poté zvažovat jejich případnou úpravu. Přechod na jiný model spolupráce by měl být vždy promyšlený a doprovázený strategií, jak obhájit dosavadní stav.

Čtvrtou častou chybou je podcenění výslechů zaměstnanců a dalších lidí ve firmě. Mnoho firem se soustředí hlavně na smlouvy a formální nastavení spolupráce, ale kontrola často stojí na něčem úplně jiném — na tom, jak kontraktora popíší lidé, kteří s ním pracují.

V praxi totiž kontroly velmi často vypadají tak, že se inspekce práce nebo správce daně ptají zaměstnanců, kdo komu zadává práci, kdo schvaluje dovolenou, kdo určuje priority, jak fungují porady, kdo koho kontroluje nebo jak kontraktor vůči okolí vystupuje.

A právě tady bývá pro firmy problém. Zaměstnanci často zcela spontánně popíší kontraktora jako běžného kolegu. Řeknou, že „sedí s námi v týmu“, „má stejného šéfa jako ostatní“, „chodí na pravidelné porady“, „vede interní projekty“ nebo „funguje stejně jako zaměstnanci“. Bez jakéhokoliv zlého úmyslu tím ale mohou potvrdit znaky závislé práce mnohem přesvědčivěji než samotná dokumentace.

To je ostatně vidět i z aktuální judikatury NSS. Ten opakovaně zdůrazňuje, že rozhodující je skutečný obsah vztahu a faktický způsob výkonu práce. Velkou váhu proto mají právě důkazy o reálném fungování spolupráce – tedy e-maily, interní komunikace, nastavení procesů nebo výpovědi lidí uvnitř firmy.

Za páté, je zajímavý současný rozdíl mezi přístupem NSS a Nejvyššího soudu (NS). NSS dlouhodobě zdůrazňuje, že rozhodující je faktický výkon práce a že vůle stran nehraje zásadní roli. NS však připustil, že význam může mít i skutečná vůle smluvních stran a jejich preference nezávislého vztahu. Není zatím jasné, jak se bude judikatura dál vyvíjet. Prakticky ale dává smysl vůli stran zachycovat písemně. Samo o sobě to samozřejmě nestačí. Ale při budoucím sporu to může být důležitý argument.

Šestá věc je velmi praktická — a pro firmy obvykle nejbolestivější. Nejde totiž jen o pokuty od inspekce práce. Skutečně zásadní problém většinou přichází až ve chvíli, kdy se do věci naplno zapojí daňová správa a ČSSZ.

Pokud totiž správce daně dospěje k závěru, že spolupráce s OSVČ byla ve skutečnosti závislou činností, začne přepočítávat celé nastavení vztahu zpětně tak, jako by šlo od začátku o zaměstnance. A právě tady bývá finanční dopad výrazně vyšší, než firmy očekávají.

Správce daně totiž obvykle vychází z předpokladu, že částka vyplacená kontraktorovi představovala „čistou mzdu“. Tuto „čistou mzdu“ navýší na odpovídající hrubou mzdu, ze které se teprve dopočítají odvody, zálohy na daň, sociální a zdravotní pojištění.

Právě proto se v praxi často ukáže, že pokuta od inspekce práce je ve skutečnosti ta menší část problému. Největší riziko bývá v doměrcích ze strany finanční správy a ČSSZ. U větších objemů spolupráce nebo při dlouhodobém využívání kontraktorů se pak výsledné částky mohou velmi rychle dostat do milionů korun.

Za sedmé. Pozornost kontrolních orgánů se dnes nesoustředí jen na přímé vztahy s OSVČ. Stále častěji se prověřují i agentury práce – a to nejen tzv. zastřené agentury práce, které fungují bez potřebného povolení, ale i agentury, které mají řádné povolení k výkonu této činnosti.

U zastřených agentur práce přitom formálně bývá spolupráce nastavena jako smlouva o dílo nebo jiný obchodní kontrakt. Ve skutečnosti ale často nejde o dodání konkrétního výrobku nebo služby, nýbrž pouze o dodání pracovní síly. Pracovníci pak fakticky fungují přímo uvnitř struktury objednatele, pracují pod jeho vedením a v jeho provozu, zatímco „dodavatel“ reálně nevykonává samostatnou podnikatelskou činnost odpovídající deklarovanému smluvnímu modelu.

Kontrolní orgány dnes mnohem více zkoumají, kdo pracovníky skutečně řídí, kdo organizuje jejich práci, kdo nese podnikatelské riziko a zda agentura práce fakticky plní roli zaměstnavatele, nebo pouze formálně „přeprodává“ pracovní sílu.

V praxi se už objevují případy, kdy finanční úřady nebo inspekce práce žádají klienty agentur o rozsáhlou součinnost, interní dokumentaci nebo informace o fungování spolupráce. Kontrola sice nemusí být primárně vedena proti samotnému klientovi, její důsledky se ho ale mohou velmi citelně dotknout – zejména pokud se ukáže, že formální nastavení neodpovídá reálnému fungování vztahů.

Rok 2026 totiž ukazuje jednu podstatnou věc: boj proti švarcsystému už není jen politické prohlášení. Stal se koordinovanou prioritou několika státních institucí zároveň.​